LEX logo

Toto je pokračování studie "Násilná střetnutí". Ačkoliv jsou tyto informace určeny pro policisty, myslím, že ozbrojenému civilistovi se rozhodně mohou hodit také.

 

Během těchto let, kdy jsme zkoumali bezpečnost policejní práce, stále zůstávala jedna otázka: jak je při veškerém pokroku v technologii a tréninku možné, že počet zabitých a napadených policistů zůstává každý rok zhruba stejný? Policie a lidé kolem zná mnoho taktických problémů a záležitostí, s kterými se policisté na ulici setkávají. Instruktoři a agentury neustále zdokonalují trénink, aby reagovali na tyto stále přicházející informace. Sami policisté na vlastní náklady vyhledávají další trénink v pouliční taktice a přežití. A přesto počet zabitých a napadených policistů zůstává zhruba stejný. Proč?

Důležitá část odpovědi možná leží v pochopení smrtící směsi, popsané a vysvětlené v první studii autorů, *Zabiti při výkonu služby*. Tato smrtící směs se skládá ze tří částí: 1) policista, 2) pachatel a 3) okolnosti, které je svedou dohromady. Bohužel je často těžké rozlišit, jakou roli a vliv měla každá část v konkrétním střetnutí. Hodnocení těchto faktorů dále ještě komplikuje to, že změna jednoho se odrazí i ve zbývajících dvou. Pro lepší pochopení autoři předkládají dva incidenty, ve kterých tentýž pachatel jednal s dvěma různými policisty.

VNÍMÁNÍ A PŘEDPOKLADY

Policista sám zastavil pachatele kvůli překročení rychlosti, ale nezkontroloval číslo jeho auta v databázi. I když to obyčejně dělal, tentokrát se chtěl během pěti minut sejít s jiným policistou na obědě. Policista převzal řidičský a technický průkaz a odešel ke svému autu, aby vypsal pokutový lístek. Pachatel, v té době hledaný v sousedním okrese pro spáchání trestného činu, zůstal v autě a neustále policistu sledoval ve zpětném zrcátku. V této chvíli se rádiem ozval ten policista, s kterým se měl sejít na obědě. Policista odpověděl, ujistil kolegu, že je na cestě, a pak šel k pachateli, který jej několikrát střelil z pistole a odjel.

Policista přežil, ačkoliv byl těžce zraněn. Pachatel byl dopaden za dva dny v sousedním okrese. Při vypovídání ohledně incidentu policista vypověděl: "Vůbec mne nenapadlo, že bych byl v nějakém nebezpečí. Pachatel se choval velmi slušně a ochotně spolupracoval." Při dotazování pachatele na důvod jeho útoku odpověděl: "Nebylo to nic osobního. Ten policajt vypadal v pohodě. Tu pokutu bych klidně zaplatil, to mne pálilo ze všeho nejméně. Ale když jsem viděl, jak mluví do rádia, myslel jsem, že zjistil, že je na mne zatykač. Kdyby nevzal to rádio, myslel bych si, že je to v pohodě, zaplatil bych a jel."

V tomto případě se úsudek jak policisty, tak pachatele ukázal chybným. Pachatel vyhodnotil policistovo potvrzení místa obědu jako nebezpečí, předpokládajíce, že policista mluví s dispečerem ohledně jeho zatykače. Naopak policista vnímal pachatelovu zdvořilost a ochotu ke spolupráci jako známky neškodnosti.

Ve srovnání s tímto, pachatel poukázal na situaci, kdy se za podobných okolností setkal s jiným policistou. Tentokrát profesionální chování policisty (soustředěnost na pachatele a jeho pohyby ve vozidle) na pachatele natolik zapůsobilo, že zbraň skrytou pod sedadlem nepoužil. Pachatel sledoval policistu ve zpětném zrcátku, a v jedné chvíli se mu díval z očí do očí. Viděl, jak se policista dotknul zadní části jeho auta, nahlédl do prostoru zadního sedadla, a pak se zastavil kousek vzadu za sloupkem. Pachatel řekl, "Snažit se ho dostat by bylo moc riskantní. Vypadal, že ví, co dělá. Měl jsem pocit, že kdybych sáhl po zbrani, tak bych to schytal."

Cílem tohoto výzkumu je to, jak každá složka (policista, pachatel a okolnosti) ovlivňuje ostatní okolnosti. Změna byť i jednoho aspektu jediné složky může dramaticky změnit výsledek. V předvedených dvou případech pachatelovo *vnímání* chování obou policistů a jeho *úsudek* , který si udělal, bylo to, co od základu ovlivnilo jeho jednání a vyústilo v útok na prvního policistu, ale ne na druhého.

Po vyhodnocení chování policisty v první situaci by bylo možno usoudit, že udělal něco, co mohlo být osudovou chybou. Ale posouzení incidentu na všech třech úrovních - podle pohledu policisty, podle dojmů pachatele, a podle kontextu, ve kterém se setkali, dojdeme k dalším důležitým závěrům. Je určitě důležité, že policista nenahlásil dispečerovi poznávací značku vozidla a svoji pozici. Ovšem zastavit se zde by znamenalo nedocenit celý význam střetnutí a pominout důležitou věc při výcviku: vnímání a úsudky policisty a pachatele, a jak ovlivnily výsledek setkání. Přezkoumání celé události ukazuje, že to, co nakonec vyústilo v napadení, začalo v pachatelově mysli. Jeho přesvědčení, že policista dostal rádiovou zprávu, která by vedla k jeho zatčení, *v kombinaci* s tím, co vnímal jako nepozornost policisty, mělo za následek útok. Úroveň nebezpečí pak ještě zvýšilo to, že policista přikládal svým dojmům z pachatele mylný význam. Přestože policista správně vnímal pachatelovu zdvořilost a ochotu ke spolupráci, mylně si je vyložil jako příznaky neškodnosti.

Podobná situace nastala již dříve. Když byl zastaven policistou pro dopravní přestupek, vnímal policistu jako příliš profesionálního, než aby na něj zkoušel nějak zaútočit, přestože se obával zatčení a uvěznění. Rychle zhodnotil schopnosti policisty, porovnal je se svými a došel k názoru, že taková situace by pro něj asi nedopadla dobře.

POLICISTÉ

Ve všech třech studiích autorů lze říci, že policisté (kteří byli cílem útoku) byli vychováni převážně v příjemném, starostlivém a stabilním prostředí svými biologickými rodiči. Většinou ve svém dětství zažili jen velmi málo násilí, pokud vůbec. Povolání policisty si vybrali proto, že chtěli zlepšit komunitu, ve které žili.

Některá označení používaná pro policisty byla stálá. Zejména označení *tvrdě pracující* by se dalo použít na každého z nich. To má obvykle dobrý zvuk, ovšem v policejní práci to může přinést i negativní důsledky. Tvrdě pracující policisté zatknou více pachatelů, vyberou více pokut, reagují na více hlášení, a všeobecně jsou více mezi lidmi. Protože jsou více v kontaktu jak s veřejností, tak s kriminálními elementy, stávají se častěji cílem stížností. Také je pravděpodobnější, že se dostanou do situce, kdy může dojít k poškození majetku nebo zranění policisty nebo pachatele. Když jejich oddělení řeší tyto škody a stížnosti, vidí jména pořád těch samých policistů, což může mít za následek jejich potrestání místo odměny.

Na druhé straně mohou tvrdě pracující policisté způsobit i závažné administrativní a bezpečnostní problémy. Někteří mohou zanedbávat nezbytné bezpečnostní a procedurální opatření, aby zvýšili svou produktivitu. Mohou se vrhnout do budovy zcela zachvácené plameny, aby zachránili domácího mazlíčka; mohou pokračovat v pronásledování pachatele i při vysokém riziku zranění nebo smrti; mohou se po hlavě vrhnout do situace, kde by z logického i taktického hlediska většina policistů raději ustoupila. Společnost a média tyto činy často považuje za hrdinské a tleská policistům za podstupování zbytečného, popřípadě přímo nezodpovědného rizika. Takovou reakci si ostatní policisté mohou vyložit jako "Když budu tvrdě pracovat a nasbírám spoustu stížností, tak mne potrestají a možná i vyhodí. Ale když budu podstupovat zbytečná a hloupá rizika, tak mne za to možná odmění." Tam, kde k tomuto trendu dojde, by si to nadřízení měli uvědomit a zasáhnout.

Další vlastnost charakteristická pro všechny zkoumané policisty byla schopnost "číst" lidi a situace. Toto přesvědčení, málokdy nalézané u relativně nezkušených policistů, bylo pro veterány charakteristické. Doba pro to, aby policista přestal být považován za zelenáče, se lišila oddělení od oddělení. Mnoho policistů dalo najevo, že zhruba pěti letech hlídkové služby a po dostatečném obeznámení s policejní prací nabyli pocitu, že dokážou vyřešit všechno od dopravního přestupku po vraždu. Už si úspěšně poradili s tolika podnapilými osobami, tolika případy rušení pořádku a tolika domácími hádkami, že věří, že dokážou přesně číst lidi a situace a předvídat úspěšné řešení incidentu dřív, než vlastně začne. Začnou spoléhat na to, že jim pomohou jejich předchozí zkušenosti, protože předtím to vždycky fungovalo. Tak se stanou sebejistými a věří, že mohou přeskočit důkladné prozkoumání situace.

Lze si ukázat na příkladu, jak může být takové přesvědčení nebezpečné. Policista se setká s osobou, jejíž chování odpovídá vzorci, se kterým se setkal již mnohokrát. Policista je v pohodě, protože *ví*, jak bude tato osoba reagovat. Vyzkouší si to. Dá mu několik příkazů, a když vidí, že osoba spolupracuje, jeho pozornost začne ochabovat. Následkem bezproblémové spolupráce této osoby udělá policista osudovou chybu: přestane být ve střehu. Ačkoliv předchozí osoby plnily příkazy policisty, tahle ne. Tento pachatel čekal na příležitost, kdy bude mít nad policistou výhodu, a policista mu ji dal.

PACHATELÉ

Jaké vlastnosti, předpoklady a schopnosti, které mohou vést k napadení nebo smrti policisty, dodávají do směsi pachatelé? Autoři došli k závěru, že neexistuje žádný přesný profil útočníka nebo vraha policistů. Přesto však mnoho policistů stále má před očima obrázek takového imaginárního útočníka. Mnozí očekávají fyzicky dominantního jedince, ze kterého prýští nebezpečí všemi póry. Výzkum ovšem takový obrázek nepotvrzuje.

Celkově vzato, někteří pachatelé měli předchozí trestní záznam; někteří měli záznam o psychických nemocech; někteří patřili ke gangům; někteří pravidelně nosili zbraně; a přesto mnozí nepatří do žádné kategorie. Jediné, co mají společné, je že napadli nebo zabili policistu.

Některé charakteristiky se ale objevovaly opakovaně a často. V *Násilných střetnutích* například autoři poukázali na to, že mnoho pachatelů bylo členy gangů, mnozí se setkali s násilím mnohem dříve než jejich protějšky, a mnozí užívali alkohol a jiné drogy. Autoři zejména zjistili, že analýza teěchto střetů přináší jistá ponaučení. Tak jako každý, i pachatelé hodnotí lidi, s kterými se potkají, včetně policistů, při každém setkání, ať je to předání peněz, drog, nebo rozhovor s policistou. Čím vyšší jsou sázky, tím důkladnější je hodnocení.

Nejnebezpečnější jsou v takových situacích pachatelé, často popisovaní jako predátoři, psychopati nebo antisociální osobnosti. Tyto typy dokážou chladně hodnotit své šance na přežití i situacích, kdy jim jde o život. Protože nezažívají tu samou úroveň rozrušení jako normální lidé, nejsou tolik rozptýleni vnitřními ani vnějšími faktory. Rychle a rozhodně zváží své příležitosti a možnosti a rozhodnou se. Když věří, že policistu dokážou přemoci, pokusí se o útok nebo vraždu. V situaci, kdy mají pocit, že policista má navrch, jejich reakce je, jak řekl jeden takový predátor: "Prostě se dám do klidu a čekám, on někdo udělá chybu. Tehdy vyhraju."

Pouze pachatelé vědí, jak vysoké sázky jsou ve hře v dané situaci. Mají více informací, než policisté, nebo si to aspoň myslí. To staví policisty už od začátku do nevýhody, která se silně zvyšuje, pokud hodnotí pachatele podle mylného přesvědčení, že nebezpečnost pachatele lze odhadnout z jeho fyzického zjevu. V mnoha případech policisté sami přiznávali, že si nevšimli zřejmých známek nebezpečí, protože považovali pachatele za neškodného. Toto přesvědčení založili na hodnocení fyzických charakteristik bez přemýšlení nad tím, v jakém psychickém a emocionálním stavu pachatel může být.

Co tedy je známo o pachatelích, kteří napadli nebo zabili policistu? Protože se takový pachatel nedá popsat podle fyzických charakteristik a nevejde se do žádného profilu, tento nedostatek informací paradoxně vytahuje na světlo ten nejdůležitější fakt - může to být kdokoli. Jestli se rozhodnou policistu napadnout nebo ne, to záleží na jejich vyhodnocení značného počtu okolností v nečekaně krátkém čase. I když některé útoky se odehrály po delším kontaktu s policistou, mnohé byly impulzivní a reaktivní.

OKOLNOSTI

Ve většině případů to byli policisté, kdo první kontaktovali pachatele, kteří je následně napadli. V jiných případech byl policista na scénu střetu vyslán dispečerem. Ti, kdo kontaktovali pachatele jako první, si většinou vybrali prostředí, které považovali za takticky výhodné pro sebe. V některých případech pachatelé nezastavili na místě, které si policista vybral, ale pokusili se najít místo, kde by měli výhodu oni. Například pokusil-li se je policista zastavit na dobře osvětleném místě, zastavili místo toho na místě mnohem méně osvětleném.

VÝZNAM TEORIE SMRTÍCÍ SMĚSI

Pochopení složení smrtící směsi může policistům přinést mnohé výhody. Zhodnocením všech třech složek (policista, pachatel a okolnosti) mohou jasněji pochopit dynamiku situace, která vede k napadením a úmrtím.

Budí policisté, kteří tvrdě pracují, jsou vytrvalí a orientovaní na službu také *dojem* pozornosti, odhodlání a profesionality? Jejich zjev a slovní i mimoslovní komunikace je může chránit stejně jako jejich zbraně a vesta. Policisté musejí být vždy všímaví, pozorní a profesionální. Musejí budit dojem, že v případě nutnosti mohou být silnými protivníky. I když policisté nemohou kontrolovat určité složky smrtícího setkání, mohou značně ovlivnit jiné.

----------------------------------

Zdroj: FBI Law Enforcement Bulletin, http://www.fbi.gov/publications/leb/2007/jan2007/jan2007leb.htm