LEX logo

Dávno tému, co na čórtově hrádě…, by mohla začít naše srdceryvná povídačka okořeněná samochválou a výčtem dosavadních úspěchů. Jenže nezačne. Jednak proto, že historie je sice učitelkou života, ale má vesměs prachmizerné žáky. A za druhé proto, že na samochválu jsou tu jiní, lepší.

 

 

  

Nicméně se nedokážu ubránit vzpomínce, kdy jako čerstvě dospělý držitel zbrojního průkazu jsem zkraje roku 1998 otevřel Střeleckou revui a stejně jako mnoho jiných si přečetl dnes již legendární článek Přemysla Lišky Kdo se za nás postaví?

Tento článek ve mě vzbudil vlnu očekávání, kdy se objeví rytíři na vyváženě barevných koních a kobylách, cválající ideálně z Blanických vrchů a zachránivší naše tehdy se již dosti naklánějící práva legálních majitelů zbraní. A jako každá fáze očekávání byla následována fází zklamání, neb v Blaníku měli zřejmě inventuru nebo zájezd.

A jako tvor vybavený pro svých předcích vrtulí u zadku jsem sám začal zjišťovat, co by se dalo dělat. Načež jsem oslovil pana Lišku a ten mě odkázal na nějakého pana Gibsona, který tou dobou něco zakládal.

Po pár dnech se mi jistý pan Gibson ozval sám, s tím, že můj dopis do Střelecké revue ho zaujal a rád by se se mnou setkal. Onoho března onoho roku jsem na první schůzku dorazil se svým bratrem, který měl na věc podobné názory. Pan Gibson nám představil své plány a na mou mladicky nerozvážnou otázku kolik nás je odpověděl: „S váma dvěma už jsme čtyři.“ Tím čtvrtým do počtu byl nedávno zesnulý legendární střelec a spoluzakladatel IPSC Jirka Otta.

Na ustanovujícím sjezdu ještě téhož roku, který můžete shlédnout v kartotéce BIS (tedy jestli ho už neskartovali) byl prvním prezidentem LEX zvolen tehdejší exministr obrany Tonda Baudyš.

Nebudu vás unavovat podrobnostmi, ale v podstatě hned od začátku jsme byli vrženi do víru událostí tehdejším ministrem vnitra Grulichem, který prohlásil, že po zákazu zbraní ve Velké Británii zůstalo na ostrovech legálních 30.000 zbraní a i to, že mu prý připadá zbytečně moc.

Opět vynechám podrobnosti a spíš pro vaši představu srovnám naší tehdejší situaci s tou dnešní.

Dnes, po 23 letech je LEX vnímán jako zavedená a zkušená organizace, kterou respektují i její odpůrci. Jenže tehdy, v začátcích, bylo dost těžké prosadit se a napochodovat do parlamentu s tím, že je nás pět a půl a zastupujeme zájmy střelecké veřejnosti. Za naše „objevení“ důležitými lidmi a místy vděčíme třem konkrétním lidem, a sice tehdejšímu předsedovi Asociace výrobců a prodejců zbraní a střeliva Rudlovi Fulínovi, našemu tehdejšímu prezidentovi Tondovi Baudyšovi a v neposlední řadě tehdejšímu poslanci a zpravodaji novely zákona panu Petru Koháčkovi.

První dva jmenovaní pánové se již bohužel našich oslav nezúčastní. Rád na ně vzpomínám a vždy si vzpomenu na Jana Wericha, který říkal, že někteří lidé by tu s námi mohli být klidně i 250 let, zatímco jiní, mladší tu už 300 let nemuseli být.

 

Když se v roce 2002 podařilo první nápor zakazovačů zlomit a výsledkem spolupráce nás a partnerů byl velmi dobrý zákon č. 119/2002 Sb., tak jsem se Tondy Baudyše zeptal, kdy že teda nastane ta zbraňová nirvána, když už máme ten nový a dobrý zákon. Tonda se svou velkorysou shovívavostí mi odpověděl: „Drahý chlapče, podobné pokusy omezovat práva lidí se objevují vždy, když se civilizace dostane do krize. A naše civilizace je v krizi pořád.“

Brzy jsem pochopil, že jeho slova byla nejen prorocká, ale i pravdivá. Poté co zakazovači prohráli první kolo, pokoušeli se alespoň pomocí dílčích novel co nejvíce znepříjemnit životy majitelů zbraní i adeptů na tento stav. Jednou pomocí psychotestů, jednou pomocí technických specifikací zbraní, jindy zase návrhem změny rozhodování správních orgánů z nárokového (po splnění přísných podmínek) na úřední libovůli (maskovanou vzletnou frází „správní uvážení“).

 

Jak šel čas, tak se měnil nejen zbrojní zákon, ale i „zbraňová“ nálada v této zemi. V roce 1998 při výzkumu veřejného mínění uvedlo 85 % lidí, že souhlasí se zákazem zbraní nebo alespoň s jejich přísným omezením. Za 20 let těch samých 85 % lidí považuje zákaz zbraní za hovadinu. I na tom máme svůj podíl, a to nejen legislativně, ale i prosazováním zodpovědného držení zbraní.

S náladou lidí a legislativou jsem se postupně měnil i já. Když jsem byl mladý a blbý, často jsem byl ve sporu se staršími spolubojovníky ohledně naší strategie. Mládí bývá radikální a já nebyl výjimkou. Často mi Tonda říkal: „Až budete prezidentem LEXu Vy, mladý muži, budete dělat spoustu věcí jako já, uvidíte“. Tehdy jsem se tomu smál, i tomu, že budu prezident LEX.

Dnes, kdy jsem již starý a blbý, dávám Tondovi ve spoustě věcí za pravdu. Lze být radikální a akční, ale vždy to vydrží jen chvíli. To, co se počítá je každodenní, často neviditelná, ale systematická práce. Také nelze házet špínu na tu či onu politickou stranu, která s vámi nesouhlasí. Tedy lze, ale pak musíte počítat s tím, že až se dostane k moci, tak se s vámi nebude bavit. A k moci se v téhle zemi za posledních 100 let dostaly i ty nejpodivnější kompozice.

Mnohem lepší a efektivnější je jim naše názory vysvětlovat a trpělivě je přesvědčovat, i když z toho nekoukají lajky na facebooku. Cílem je evoluce, nikoliv revoluce. Ty jsou sice radikální, ale časem přinesou zpravidla horší režim, než byl původní stav.

Jak šel čas, měnili se lidé, představitelé a kulisy. Základní hra a myšlenka příběhu však zůstává stejná. Práva se nerozdávají, práva se berou. A práva má jen ten, kdo za ně bojuje a přináší oběti. Jsem velice rád že to chápe čím dál více lidí a díky tomu se nám rozrůstá počet členůsympatizantů a partnerů.

Píšu to tady pořád a nepřestanu s tím ani dnes - pozice dnešního LEX je silná a nesrovnatelně větší než byla před 23 lety, jenže to nepřišlo samo od sebe. Ale cílem dnešního LEX není dnešek, ale budoucí LEX a řešení budoucích návrhů populistů a nepřátel svobody, kteří dříve či později přijdou.

Neusněme na vavřínech, že dnes jsme silní a máme vyhráno. Máme děti a je naší povinností jim předat svět minimálně o krok v lepším stavu, než jsme ho dostali my. Jak říkal kostelníka syn, Winston - demokracii lze ztratit v jediné generaci a mnoho dalších generací pak trvá ji získat zpět.

A tady se vrátím k té každodenní neviditelné práci. Možná si řeknete, že pro jednoho člověka je to až příliš velká zodpovědnost, takže proč si pálit prsty. Jenže problém je v tom, že samurajové „Onoseto“ a „Samoseto“ mají ještě  třetího, méně známého bratra „Posereseto“. Je samozřejmé, že velká organizace jako LEX má větší dosah než suma jednotlivců, ale na druhou stranu suma jednotlivců je efektivnější v drobných činnostech.

Nejlepší způsob, jak můžete ovlivňovat například veřejné mínění ve svém okolí, je vzít kolegy, přátele či známé na střelnici a v praxi jim ukázat, že nejsme krvelačná monstra. Pokud chceme předat právo na vlastnictví zbraně dalším generacím, pak je dobré si ty generace vychovat. No..., to jsem se zase zakecal. Ale já jsem varoval představenstvo, že nemá nechat starého zbrojnoše se rozkecat.

 

V každém případě je mi ctí, že jsem s vámi 23 let a doufám, že až tu bude nový prezident psát podobnou litanii za dalších 23 let, tak si občas, byť třeba v žertu vzpomene i na mě a mé dnešní spolubojovníky.

 

S úctou váš

Tomáš Trávníček - prezident LEX z.s.

 

• • • • •

Reportáž z oslavy 20. výročí založení LEX

Ohlédnutí za dvacetiletou historií LEXu aneb pocta mému parťákovi v pozadí

LEX A LOS - jak to začalo

Kdo se jim postaví?

Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Zechariah Chafee

Monitoring médií

  • 15.09.2021 Postaví se zlodějům a roky čekají na očištění
  • 14.09.2021 Mělo by se posílit právo na obranu?
  • 14.09.2021 Posílit právo bránit svůj život a dům
  • 13.09.2021 Pomýšlejí na zimní stadion i střelnici
  • 13.09.2021 Má být vymezení nutné obrany širší?
Přístupné pouze členům LEX
[službu poskytuje Anopress IT, a.s.]